Historie Mokřin
Mokřiny (dříve německy Nassengrub):
Osada Mokřiny tvoří s městem Aší společný celek od 1.1.1975. Vznikla jako ves již před rokem 1413. V tomto roce je poprvé zmiňována v kupní smlouvě z 15.6., kdy Neubergové tehdy prodali spolu s Mokřinami své statky novým vlastníkům, pánům Zedwitzům. Půda zde byla promáčená, na mnoha místech bažinatá, s rašeliništi. V nejnižších polohách s bezodtokovými místy se voda udržela po celý rok. I když také potůčky sváděly vodu. Kultivace půdy byla možná povětšinou na svazích a vyvýšeninách.
Krajina zde nebyla dlouho osídlena, dosud nemáme žádné archeologické nálezy a důkazy osídlení.
V roce 1688 bylo nařízeno sčítání obyvatel, stavení a domácností. Ašské panství čítalo 508 domácností, z toho v Nassengrubu 15 usedlostí, tj. asi 70-80 poddaných.
Dne 8.5.1759 prošlo tímto územím pruské vojsko a střetlo se s rakouskými oddíly za Nebesy (tehdy Himmelreich). Na dosud nezjištěném místě byla do mělkých hrobů pochována mrtvá těla. Následně, na základě rozkladu těchto těl, se Nassengrubem šířila epidemie, na kterou vymřelo takřka všechno obyvatelstvo.
Na konci 19. století žilo ve vesnici 783 obyvatel v 75 domech. Rozvoj průmyslu, řemesel a obchodu na Ašsku ovlivnil i sociální situaci v této nevelké obci.
Avšak v druhé polovině 19. století zde bylo postaveno takřka sto nových domů a stavení a na přelomu 19. a 20. století i čtyřtřídní škola, dnes nevyužita.
Kolem roku 1930 již žilo v obci 1726 obyvatel, ve 174 domech. Po většinou německé národnosti, hledající práci v ašských továrnách nebo v drobných živnostech (v místních hostincích, lomech, dnes neplněné zavážkou a v Cihelně). Zvětralá žula se zde stala surovinou pro výrobu kvalitích cihel. Dosahovala místy síly několika metrů. Dnes je bývalá těžební jáma zaplněna vodou a tvoří rybník s přitékajícím zdrojem vody.
Stavby církevní byly největšími takřka dodnes. Evangelický kostel z roku 1913 postavený dle projektu Otty Bartninga, vysvědcený 29.11.1914. Kostel v Nassengrubu byl jeho první stavbou (základní kámen položen 1912). Stavba je jednolodním kostelem v historizujícím slohu z konce 19. Století. Dne 14.9.1924 byl před kostelem vztyčen památník padlým vojákům z první světové války (Kriegerdenkmal der Opfer des ersten Weltkrieges).
Rozrůstající se katolická společnost (v roce 1930 bylo v obci již 846 katolíků vedle 799 evanglíků) se podílela na stavbě kostela Sv. Karla Boromejského (Kirche St. Karl Boromeus). Kostel s jednou hlavní lodí, s apsidou a věží byl vysvědcen 1912.
V roce 1939 žilo v obci 1812 lidí a zástavba pokračovala (politicky se obcí stala již 22.3.1874). Od roku 1820 vedla z Aše nová státní hranice (tehdy poněkud stranou obce). Stará silnice jako dosud vedla z Mokřin přes Nebesa, ke Skalce (dříve Rőmresreuth) a dále do vnitrozemí.
Po druhé světové válce došlo k vysídlení původního německého obyvatelstva a k osídlení přistěhovalými Čechy z Volyně i odjinud (ze Slovenska, Rumunska). V roce 1947 je uváděno 736 obyvatel . V té době, po roce 1948, po komunistickém puči, došlo rovněž k destrukci některých domů, například hostinců u Hlavní ulice, statků v takzvaném hraničním pásmu i jinde. Mnozí lidé přecházeli přes hranici do SRN a hranice celého Ašska byla obehnána ostnatým drátem. Po 1989 byly drátěné zábrany odstraněny včetně výstražných tabulí. I naše obec se vrátila do Evropy.